Ptal se mladý mnich starého a zkušeného: „Když zemřeš, já zaujmu tvé postavení?“ I odpověděl mu stařec: „Ano, pak uběhne chvíle, příjde mladík a zeptá se tě na to samé…“. "Pověz mi tedy mistře, co to je smrt a jaký má význam". Na to stařec odpověděl: "I tuto otázku ti ten mladíček položí. Neodpovíš mu, protože je ještě příliš hloupý. Chce ti vzít nejen zasloužené postavení, ale navíc tajemství, které budeš luštit celý svůj život."

Vejdi...

Mnich četl v moudré knize: „Nenáviď a odporuj meči i všemu železu, neb kdo se ho tkne, toho život utne!“ Mnich nad tím dlouho rozvažoval, až nakonec utekl daleko do hor od válek, zbraní, protože měl předtuchu, že železo zrovna jeho zabije. Zemřel o sedm let později na následky pití příliš kontaminované, železité vody.

Mnich Apolův Otomon žil z žebroty a měl neustále hlad. Tak rozjímal, až ho napadlo, že když ušetří každý den kůrku chleba, bude mít slušnou zásobu na dny nouze. Dařilo se mu rok schraňovat kůrky. Pak jedné zimní noci, když byl nemocen a k hladu utrápen, pytlík otevřel a zjistil, že co se nerozpadlo v prach, sežraly myši. I smuten nad tou marností, ulehl a do rána zemřel.

Otec mnicha Elmuiona byl boháč a když zemřel, syn rozdal co mohl a zbytek bezpečně uschoval jako dar chrámu v Zobené. Těžký vak peněz rozdělil mezi koně a osla. Cestou narazil na chudou rodinu, děti sedláka táhli pluh namísto vola. I daroval jim koně. Osel sám padl pod tíhou zlata a zhynul. Mnich tedy sám vláčel pytel zlata za sebou, ten se prodral a zlato zanechávalo stopy a pytel se pomalu stával lehčím. Loupežníci se dali po jeho stopě, až ho dohnali, neměl již sil jim utéci, koně, aby jim ujel či peněz, aby je uplatil za život.

Dva mniši se hádali, co jest větším zlem. Zda zabíjeti či zabíjení přihlížeti nečinně. Jejich hádka zaujala okolní lid natolik, že se kolem nich sešli, aby je posoudili. I argumenty chytřejšího přesáhli únosnou míru zloby hloupějšího a jeden se vrhl na druhého. Nikdo však nezasáhl, a tak silnější zabil slabšího a navěky byl vykázán z řádu. Dlouho žil jako poustevník a celý život mohl o svém činu a nečinnosti přihlížejích přemýšlet z nové perspektivy – vlastní zkušenosti.